Hitlerův výsadkář

Autor knihy Gilberto Villahermosa, Vydavatelstvo Elka Press, , Život a boje Rudolfa... Viac...
Dostupnosť: Už nie je v ponuke
Product ID: 978-80-8705-712-4
12,60 € s DPH

Popis produktu


Rudolf Witzig vstoupil do historie jako hrdinský dobyvatel údajně nedobytné pevnosti Eben Emael v květnu 1940. Tehdy byly poprvé ve válce použity výsadkové jednotky přistávající na kluzácích. Witzig se také účastnil operace Merkur, invaze na Krétu, byl tam však během bojů vážně zraněn. Když se uzdravil, byl vyslán do Tuniska, kde působil jako velitel bojové skupiny, která vypálila první výstřely této kampaně. Válka pro něj skončila v zajetí, vzdal se Spojencům 8. května 1945 - den po tom, co bylo jeho jméno zaneseno na čestnou listinu Luftwaffe. Úspěch u Eben Emaelu přesunul letecké výsadkové operace do popředí Hitlerových úvah a po ukončení tažení na západě v roce 1940 zahájil wehrmacht přípravy na invazi do Anglie, Unternehmen Seelöwe (operaci Lachtan), jejíž součástí byla i letecká výsadková operace. Výběr cílů určovaly dva sledy úvah. První z nich byla vytvořit na nepřátelském území letecké základny, jež by podporovaly vylodění. Dvě divize výsadkářů a výsadkových jednotek měly z týlu obsadit místa vhodná k vylodění z moře. Druhá úvaha byla dobýt některá letiště a tak ochromit Royal Air Force a zároveň získat přistávací plochy pro luftwaffe. Z toho vyplynulo velké množství cílů, včetně současného přistání výsadkářů v Doveru, Beachy Headu a Brightonu, a také dobytí velkého počtu letišť. Všechny tyto akce však nemohly být vzhledem k omezenému počtu výsadkářů a transportních letadel, které byly k dispozici, zajištěny. Nakonec byl vybrán jediný cíl, vytvoření letecké základny pomocí výsadkové operace buď ve Folkestonu, nebo Dungenessu. Nasazení výsadkářů bylo zpočátku součástí plánovaného útoku třinácti divizí, avšak později byl plán snížen na devět divizí se dvěma divizemi výsadkářů. Z letadly dopravovaných jednotek byly pro invazi do Anglie vybrány 7. Fliegerdivision a 22. letecká výsadková divize. Do srpna se luftwaffe podařilo doplnit některé ze ztrát utrpěných v květnu 1940. Podle německých zdrojů bylo do těchto ztrát započítáno asi 1 000–1 500 výsadkářů. Ve skutečnosti ztráty nejspíš přesáhly 2 000 mužů. Výsadkáře mělo podpořit zhruba 400–700 transportních letadel, v závislosti na tom, jestli k operaci dojde v červenci nebo v srpnu, spolu se 100 –150 kluzáky. Počet letadel a kluzáků, jež byly k dis pozici pro Unternehmen Seelöwe, nepostačoval k přepravě celé plánované síly najednou, takže by bylo zapotřebí několika přeletů. Vyhlídky na úspěch byly posuzovány různě. Polní maršál Kesselring invazi do Anglie podporoval a věřil, že i kdyby výsadková operace celou kampaň nerozhodla, pomohla by, možná velice účinně, dosáhnout konečného úspěchu. Vzhledem k tomu, že nezbytnou podmínkou operace Lachtan bylo dosažení německé letecké převahy nad jižní Anglií, je sporné, zdali by luftwaffe mohla účinně ochránit výsadkáře a z letadel vysazené vojáky před nesmírně bojovnými a smrtelně nebezpečnými piloty Royal Air Force. V Bitvě o Británii se ukázalo, že Hitler a Göring sílu RAF nebezpečně podcenili. Kromě toho kriegsmarine, která byla z větší části zničena královským námořnictvem u břehů Norska, by nebyla schopná spustit a ochránit obojživelné vylodění přes Lamanšský průliv. Nakonec byla operace odložena a s tím i výsadková operace proti Anglii zrušena. „Je nepravděpodobné, že by byl letecký výsadek skutečně úspěšný,“ usoudila skupina vysokých německých důstojníků po válce. „Všechny drobné lokální úspěchy by byly vyváženy těžkými ztrátami na lidech i materiálu.“ Brzy po odložení operace Hitler požádal generála Studenta, aby uvážil možnost dobýt největší britskou zámořskou pevnost, Gibraltar, útokem ze vzduchu stejným způsobem, jakým Němci dobyli Eben Emael. Že se o takové operaci, pod krycím názvem Felix, vážně jednalo, potvrdil Hermann Göring po zajetí americkou armádou. „Nedostatek transportních prostředků nám zabránil provést invazi do Anglie, ale před problémy s Ruskem jsme měli uskutečnit ‚gibraltarský‘ plán … Jako okupační síla by mohla být použita celá italská armáda, která se nehodila k hlavním válečným operacím,“ vysvětloval vyšetřovatelům americké armády. „Ztráta Gibraltaru by mohla Anglii přimět prosit o mír. Že jsme tento plán neprovedli, to byl jeden z hlavních omylů této války,“ pokračoval. Göring tvrdil, že tento plán byl původně jeho a poznamenal, že kriegsmarine ho podporovala, protože Němci by tak získali lepší námořní základny. „Místo aby se tlačili v Biskajském zálivu a Bordeaux, mohli mít ponorkové základny mnohem dál, ve Španělsku a na ostrovech vAtlantiku,“ vysvětloval Göring. „Kdyby ta kampaň měla úspěch, chtěl jsem osobně zaútočit na Azorské ostrovy, abych tam zabezpečil základny pro ponorky, které by ochromily britské námořní trasy.“ Göring zdůraznil, že hlavní úkol při dobývání Gibraltaru by připadl luftwaffe a jejím příslušníkům Fallschirmjäger. „Takže se to týkalo hlavně mne a já bych tu operaci s radostí provedl. Luftwaffe měla mnoho důstojníků, kteří se zúčastnili války ve Španělsku před rokem a půl [sic] a dobře tamní lidi i zem znali.“ Jakmile byla invaze na britské ostrovy uznána za neproveditelnou, dostalo se do popředí plánování dobytí Gibraltaru. 14. srpna 1940 Hitler souhlasil s návrhem operačního štábu wehrmachtu na dobytí této pevnosti a rozkázal vypracovat operační analýzu. Tato analýza byla dokončena 20. srpna a o čtyři dny později ji Hitler schválil. „Vrchní velení německého wehrmachtu u tohoto podniku předvídalo úspěšný výsledek,“ zaznamenal Helmuth Greiner, opatrovník válečného deníku v Hitlerově hlavním stanu od srpna 1939 do dubna 1943. A skutečně, odhad vypracovaný operačním štábem ozbrojených sil došel k tomuto závěru: „Jestliže se Španělsko rozhodne vstoupit do války, může být Gibraltar speciálně vycvičenými německými vojáky snadno dobyt.“ Ke stejnému závěru však nedošel generál Student, jenž si uvědomoval, že předběžné plány vyžadují použít jeho letecké výsadkové síly k dobytí a udržení Skály, dokud nedorazí pozemní jednotky zahrnující formace pluku Grossdeutschland, 98. pluku horských myslivců a zvláště silné dělostřelecké části, seskupené pod XLIX. pěchotním sborem generála Keublera. V části této analýzy byl obsažen i posudek, který na rozkaz generála Studenta, velitele německých vzdušných výsadkových sil, vypracoval Rudolf Witzig. Už 1. srpna Rudolf Witzig odevzdal stručnou třístránkovou zprávu, doplněnou fotografií jedné z potenciálních přistávacích zón, došel v ní k závěru, že dobytí Gibraltaru ze vzduchu není proveditelné. „Použití výsadkových a letadly dopravovaných jednotek k dobytí nebo k podpoře dobývání Gibraltaru,“ napsal, „je předem vyloučené z následujících důvodů: Terén, s výjimkou plošiny s větrným mlýnem na jihu poloostrova, není vhodný k operacím vyžadujícím přistávání letadel. Dokonce i tato výjimka umožňuje použít pouze malý počet kluzáků…Vzhledem k nepředvídatelným větrným podmínkám a skutečnosti, že přístupu brání jižní svahy, by bylo obtížné určit místo k přistání [letounů] a výstupu z nich.“ Witzig došel k závěru, že nepostačující prostor k přistání kluzáků a výsadkářů, strmý terén, masivní britská opevnění a obranná výzbroj, malá rychlost transportních letadel Ju-52 a pravděpodobná ztráta momentu překvapení by měly za následek selhání operace. Podle Jürgena Witziga jeho otec, než sepsal tuto zprávu, provedl přímo před nosem samotných Britů osobně průzkum možných přistávacích zón. Přitom mu prý asistovala armádní výzvědná služba (abwehr), která ho diplomatickými cestami do Španělska propašovala. Svůj průzkum na místě, než sepsal svou zprávu, provedl Witzig v civilních šatech. I když je těžko k uvěření, tento příběh plně odpovídá povaze RudolfaWitziga a také většiny důstojníků Fallschirm jäger, kteří si nade vše cenili odvahy. Tato riskantní akce je také v souladu s Hitlerovou direktivou 18 z 12. listopadu 1940, kde je možnost dobytí Gibraltaru Němci zmíněna. „Průzkumné skupiny (důstojníci v civilních šatech) vypracují nezbytné plány pro akci proti Gibraltaru a obsazení letišť.“ Není jasné, do jaké míry Witzigova zpráva, v níž je zdůrazněno, že klíčem k úspěchu je moment překvapení a že by ho nebylo možné při žádném útoku ze vzduchu na Gibraltar dosáhnout, přispěla k tomu, že Hitler nakonec operaci Felix zrušil. Když se generál Franco jasně vyjádřil, že Španělsko nevstoupí do války na straně Osy, ledaže by se Anglie dostala na pokraj zhroucení, Hitler operaci Felix odložil. 11. prosince 1940 Hitler rozkázal nejvyššímu velení ozbrojených sil zastavit přípravy na dobytí tohoto poloostrova. 28. ledna 1941 generál Jodl Hitlera informoval, že útok na Gibraltar nemůže být zahájen dřív než v polovině března, pokud nebudou přípravné práce dokončeny do 1. února, a prohlásil, že síly potřebné pro operaci Felix nebudou k dispozici pro operaci Barbarossa, Hitlerovu invazi do Sovětského svazu naplánovanou na polovinu března. Hitler se pak rozhodl myšlenky na dobytí Gibraltaru vzdát. Po návratu do Německa byla 7. Fliegerdivision zvětšena na tři výsadkové pluky, každý z nich se skládal ze tří praporů. Navíc se ze speciální útočné jednotky Koch stal 1. prapor nově vytvořeného Luftlande–Sturmregiment, pluku složeného ze čtyř praporů výsadkářů vycvičených jako útočná komanda přistávající na kluzácích a pak bojujících jako pěchota. Velení novému pluku bylo svěřeno plukovníkovi Eugenu Meindlovi a velení 1. praporu převzal čerstvě povýšený major Walter Koch. 7. Fliegerdivision a 22. Luftlande–Division byly pak začleněny do XI. Fliegerkorps, ustaveného toho léta, spolu se šesti transportními skupinami 7. Fliegerdivision, z nichž každá byla vybavena dvaapadesáti Ju-52. Po návratu z Göringova štábu v srpnu 1940 byl Witzig přidělen k Luftlande–Sturmregiment jako velitel 9. roty 3. výsadkového praporu. Witzigova rota a značná část 3. praporu byly složeny z výsadkových ženistů. Rota kapitána Witziga strávila zimu 1940–1941 výcvikem zimních bojových činností v Harzu. Dělostřelecký důstojník a veterán první světové války Meindl, teď legendární postava německých výsadkových sil v důsledku svých hrdinských činů v Norsku, sloužil jak v císařské německé armádě, tak v její nástupkyni, reichswehru. Po deseti letech práce na ministerstvu války odešel velet pluku horských dělostřelců. Během invaze do Norska vedl útočnou skupinu Meindl v Narviku, kde do boje seskočil padákem, aniž by měl předchozí výsadkářský výcvik. V srpnu 1940 byl jmenován velitelem útočného pluku Meindl armádních výsadkových jednotek a krátce potom byl i se svou jednotkou zařazen do luftwaffe. Během druhé poloviny třicátých let se Balkán stal ústředním bodem konfliktních zájmů Německa, Itálie, Sovětského svazu a Velké Británie. Hitler od počátku války neustále prohlašoval, že Německo nemá na Balkáně žádné územní ambice. Ve skutečnosti byly jeho prvořadé zájmy v této oblasti hospodářského charakteru a zahrnovaly životně důležité zásoby ropy a potravin. Jak se válka vyvíjela, stal se Balkán jižním křídlem invaze do Sovětského svazu. Hitler byl proto připraven udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby v této části Evropy udržel mír. Proto se pokusil mít pod kontrolou agresívní italskou balkánskou strategii, uspokojit maďarské a bulharské požadavky na rumunské území mírovými prostředky a vyhnout se všem incidentům, které by mohly vést k přímé britské intervenci v Řecku. Avšak Mussoliniho invaze do Řecka 28. října 1940 a téměř okamžité porážky, které utrpěli Italové od úporně bojujících Řeků, dostaly Balkán do popředí Hitlerových strategických úvah. 4. listopadu 1940, sedm dní po italském útoku na Řecko přes Albánii a čtyři dny po tom, co Britové okupovali Krétu a Limnos, se Hitler rozhodl, že vojensky zasáhne. Rozkázal armádě generála Staffa připravit plány k invazi do severního Řecka z Rumunska přes Bulharsko, aby připravil Brity o základny k možným pozemním a leteckým operacím přes Balkán proti rumunským ropným polím. Kromě toho by taková invaze pomohla Italům vytlačit postoupivší řecké ozbrojené síly z Albánie. Plány této kampaně byly spolu s Hitlerovými záměry týkajícími se Gibraltaru a Severní Afriky začleněny do hlavního plánu, jehož cílem bylo zbavit Brity všech středomořských základen. 12. listopadu 1940 nejvyšší velení ozbrojených sil vydalo direktivu 18, v níž byly popsány Hitlerovy plány budoucích operací všech tří složek ozbrojených sil. 25. března 1941 se jugoslávská vláda poddala německému tlaku, přidala se k alianci Osy a souhlasila s průchodem německých vojsk přes své území – navzdory rostoucímu odporu jugoslávského obyvatelstva proti užšímu svazku s Německem. O dva dny později byla tato vláda státním převratem svržena. Nové vedení státu však bylo rozhodnuto stát stranou nadcházejícího německo-řeckého konfliktu a dělalo všechno možné, aby Hitlera přesvědčilo, že zůstává jeho spojencem. Hitler, jenž měl dlouholetý odpor vůči jugoslávskému lidu, a rozzuřilo ho, jak jugoslávská vláda změnila tvář, přidal Jugoslávii k cílům invaze. Proto 6. dubna 1941 wehrmacht napadl Řecko i Jugoslávii a navzdory odhodlanému odporu Řeků a Britů rychle obě země obsadil. Hitler se pokusil svou invazi do Řecka ospravedlnit nařčením vedoucích představitelů této země ze spolupráce s Brity. Pokud jde o Jugoslávii, byl Hitler rozhodnut zlikvidovat ji jako stát a rozkázal luftwaffe srovnat hlavní město Bělehrad se zemí. 17. dubna jugoslávská vláda kapitulovala a o šest dní později kapitulovala i řecká armáda. Mezi 24. a 29. dubnem Britové z řeckého pevninského území evakuovali kolem 50 000 britských a řeckých vojáků. Němci utrpěli asi 5 000 ztrát, na druhé straně bylo 12 000 britských a 16 000 řeckých padlých, zraněných, nezvěstných a zajatých vojáků. Hitler rozdrtil Jugoslávii, dobyl Řecko a podepřel své italské spojence, když zároveň dostal německé ozbrojené síly do oblasti Středozemního moře, čemuž se Mussolini pokoušel vyhnout. I když invaze na Krétu nebyla součástí Hitlerových původních útočných plánů, operaci Unternehmen Merkur schválil, ještě když probíhala invaze do Řecka. Přestože Gibraltar nebyl zdaleka považován za ideální k dobytí leteckým výsadkem, Hitler se domníval, že ostrov Kréta je. Kdyby ho ovládal, mohl by kontrolovat Egejské moře, zabezpečit mořskou cestu z Dunaje přes Dardanely a Korintský průplav, tak životně důležitou pro Itálii – zvláště kvůli ropě, omezit spojeneckou leteckou a námořní sílu ve východní části Středozemního moře a využít tento ostrov jako základnu na křídle severoafrického válčiště a v sousedství námořní trasy mezi Alexandrií a Maltou pro budoucí výboje. Kromě toho by to Britům zabránilo použít tento ostrov jako základnu k mezipřistání bombardovacích letadel, která by udeřila na ropná pole u Ploieşti v Rumunsku. Dokonce i Witzig zastával ještě dlouho po válce názor, že Němci měli tento ostrov obsadit. „Dobýt Krétu bylo nezbytné a ze strategického hlediska války německé říše to dávalo smysl,“ zdůraznil v jednom interview. „Britské válečné námořnictvo plně ovládalo Středozemní moře a italská flota byla od samého počátku slabá … Bylo třeba Brity držet dál od Balkánu, Černého a Egejského moře. Kréta nemohla zůstat v britských rukou. Krétu bylo třeba jako britskou útočnou základnu vyřadit!“ Kréta je přibližně 260 kilometrů dlouhá a 12–55 km široká. Vnitrozemí ostrova je pusté a pokryté zerodovanými horami, které se na západě zvedají do výšky 2 470 metrů. Je tam málo cest a vodní zdroje jsou tam vzácné. Jižní pobřeží prudce klesá do moře a jediný použitelný přístav na této straně pobřeží je malý přístav Sphakia. Nejsou tam skoro žádné cesty spojující sever s jihem a jediná cesta do Sphakie, kterou je možné použít pro motorizovaný přesun, končí náhle 400 metrů nad městem. Jediná hlavní dopravní tepna probíhá blízko severního pobřeží a spojuje záliv Suda s městy Maleme, Ca nea, Rethymnon a Heraklion. Ovládnutí severního pobřeží je pro útočníka přicházejícího z Řecka životně důležité, a to nejenom kvůli terénu. Brity, kteří měli zásobovací základny v Egyptě, silně znevýhodňovala skutečnost, že jediný vhodný přístav byl v zálivu Suda. Topografie ostrova tedy stranila útočníkům, zvlášť protože kvůli hornatému terénu Britům nezbývala jiná možnost, než vybudovat svá letiště těsně u nechráněného severního pobřeží. Podle generála horských jednotek (General der Gebirgstruppe) Julia Ringela, velitele 5. Gebirgs-Division, který se později stal velitelem pozemních vojsk na Krétě, se plán invaze na tento ostrov skládal z pěti fází. První z nich bylo získání letecké převahy. Druhá část vyžadovala nasazení výsadkových jednotek, jednak výsadkářů s padáky, jednak v kluzácích, kteří by obsadili letiště na Krétě, přičemž hlavní úsilí mělo směřovat na město Maleme.Ve třetí fázi měly přistát horské jednotky, dokončit dobytí ostrova a provést vyčišťovací operace. Potom by na menších plavidlech dorazily další posily z moře a přistály by na přístupném pobřeží u Maleme. Nakonec, až by byl obsazen přístav vhodný k vykládání, by následovaly námořní jednotky s transportem děl, tanků, soumarů a kolových vozidel. Podle Ringela nebyl vypracovám žádný definitivní plán těchto pokračovacích pozemních operací a místa k přistání horských jednotek, buď Heraklion, nebo Maleme, měla záviset na úspěchu výsadkářů. Vrchní velení této operace Hitler svěřil Hermannu Göringovi. Její realizace však byla ponechána na generálplukovníkovi Alexandru Löhrovi, veliteli Luftflotte 4 (Čtvrté německé letecké armády) a na Balkáně důstojníkovi luftwaffe s nejvyšší hodností. Löhr, nositel rytířského kříže, sloužil ještě před první světovou válkou jako důstojník pěchoty a během větší části této války jako štábní důstojník, a když skončila, velel pěšímu praporu. V roce 1934 byl přidělen k luftwaffe, kde exceloval v řadě velitelských funkcí. Ozbrojené síly, jež byly k dispozici pro útok na Krétu ze vzduchu, tvořily VIII. a XI. Fliegerkorps. Vlastní operace vyžadovala první den útok ve dvou vlnách po třech skupinách, směrovaný na čtyři sektory.V první vlně, naplánované na dobu časně zrána, měla v sektoru Maleme zaútočit skupina Západ, zatímco skupina Střed by zaútočila v sektoru Canea. Ve druhé vlně, naplánované na odpoledne, měl zbytek skupiny Střed zaútočit na Rethymnon, zatímco skupina Východ by zaútočila na Heraklion. Tento útok mělo provést zhruba 11 500 mužů 7. Fliegerdivision, posílených 3 500 muži z 7. Luftlande-Sturmregiment. Útok měl být podporován 228 bombardéry, 205 střemhlavými bombardéry, 114 dvoumotorovými a 119 jednomotorovými stíhačkami a 50 průzkumnými letadly z VII. a XI. Fliegerkorps, celkem to bylo 716 letadel, z nichž 514 bylo 17. května nahlášeno jako služby schopná. Navíc měl XI. Fliegerkorps pro tuto operaci 500 transportních letadel, většinou Ju-52, a 72 kluzáků. Jakmile by byla klíčová letiště obsazena, měly být výsadkové jednotky posíleny zhruba 14 000 muži horských jednotek, včetně dvou střeleckých pluků 5. Gebirgs-Division a třetí pluk 6. Gebirgs-Division měl dorazit později. Ti by na ostrov byli postupně dopraveni transportními letadly, ihned jakmile by byla dobytá letiště připravena. Jednotky 5. Panzer-Division, včetně tankového praporu, motocyklového praporu a speciálních protiletadlových jednotek by dorazily po moři později. Byl to skutečně, jak je zaznamenáno v jedné knize o historii Německa, „ambiciózní, smělý a riskantní plán.“ Ringel jej nazval „historický, mimořádně riskantní podnik, jenž neměl sobě rovného, pokud jde o smělost plánování, ale byl ještě mnohem smělejší ve svém uskutečnění.“ Avšak, jak Ringel poznamenal: Z prvních několika vět operačního rozkazu člověku zamrazilo v zádech, protože bylo zřejmé, že operace tak lakonicky a věcně popsaná bude sebevražedným dobrodružstvím. Každý, kdo měl co do činění s operací Merkur, byl z ní, mírně řečeno, celý nesvůj, a ti, kdo tam opravdu museli jet lodí, z ní měli hrůzu. Důstojníci i mužstvo svorně tvrdili, že by raději na Krétu letěli, než riskovali plavbu po moři. Ten plán byl skutečně riskantní. Němci totiž silně podcenili velikost ostrovní posádky: „Pokud bylo v té době Němcům známo, Krétu okupovaly britské jednotky od konce října 1940 a přibližný počet jejich vojáků na ostrově, jak se domnívali, nepřesáhl 15 000 mužů, a o některých z nich se předpokládalo, že jsou vyčerpáni z operací v Řecku,“ napsal Freiherr von der Heydte, jenž velel 1. praporu 3. výsadkového pluku. Von der Heydte to psal s výhodou zpětného pohledu po válce. Ve skutečnosti se v té době Němci domnívali, že na ostrově není víc než 5 000 bojeschopných vojáků. Byli přesvědčeni, a z dobrých důvodů, že obránci ostrova jsou dezorganizováni a že trpí nedostatkem nejen výstroje a výzbroje, ale také vůle bojovat. Během operace Demon, což byla evakuace britských vojsk a vojsk Britského společenství národů z pevninské části Řecka v dubnu 1941, bylo zachráněno víc než 50 000 vojáků. „Kolem 25 000 mužů z těch to jednotek, z nichž většina neměla žádné vybavení kromě svých pušek, bylo potom reorganizováno na Krétě,“ napsal admirál sir Andrew Cunningham, vrchní velitel britského loďstva ve Středozemním moři. „Mnoho z nich bylo k obraně nepoužitelných a čekali na přesunutí.“ Během invaze ze vzduchu Němci čelili téměř třikrát většímu počtu obránců, než čekali, včetně 15 000 britských, 10 250 řeckých, 7 700 novozélandských a 6 500 australských vojáků a většího počtu řeckých policistů. Ne všichni z nich však byli dostatečně vybaveni a připraveni čelit letecké a námořní invazi. Například tři prapory řeckých rekrutů byly špatně vycvičeny a nedostatečně vyzbrojeny puškami mnoha různých ráží a měli nedostatek všeho možného, od munice až po oblečení. Kromě toho u těchto jednotek řádila endemická malárie. Na druhé straně 3 000 řeckých policistů na Krétě bylo poněkud lépe vyzbrojeno a zásobeno. Spojenecké pozemní jednotky byly podporovány šesti pěchotními tanky Matilda, 15 lehkými tanky a 85 provozuschopnými protiletadlovými a dělostřeleckými kusy, což byl nezanedbatelný příspěvek k obraně ostrova. Pro výsadkáře, vyzbrojené lehkými ručními zbraněmi a odkázané na pomalu se vlekoucí dopravu, byly tanky a protiletadlové dělostřelectvo zvláště nebezpečné. Na moři byly pod velením admirála Cunninghama připraveny zastavit a zničit jakoukoli námořní invazi čtyři smíšené námořní operační svazy, tři skupiny torpédoborců a flotila torpédových člunů. Kromě toho se zpravodajská služba ULTRA postarala o to, že Spojenci byli na hrozící německou invazi předem upozorněni. Avšak přestože tuto informaci ULTRA měl k dispozici, nevěděl generál sir Bernard Freyberg, velitel spojeneckých sil na ostrově,kdy přesně útok nastane. „I když výzvědná služba tvrdila, že útok na Krétu je velice pravděpodobný, přesné datum útoku nebylo možné předpovědět,“ napsal admirál Cunningham. „Domnívali jsme se, že nejpravděpodobnější datum, kdy bude útok zahájen, leží někde kolem 17. května.“ Freyberg mimo to došel k závěru, že reálná hrozba pro jeho ozbrojené síly přijde z moře a ne ze vzduchu. Tento dojem se později ukázal pro obránce osudným. 20. května 1941, v ideální letní den, rozpoutal Hitler operaci Merkur, leteckou výsadkovou invazi na Krétu. Během předchozích deseti dnů luftwaffe dosáhla úplné letecké převahy nad ostrovem. Ráno před bitvou Witzig a jeho výsadkáři dostali speciální proviant, který měl upevnit bojovou morálku a zvýšit fyzickou výdrž před jejich nastávajícím bojovým seskokem. Příděl obsahoval věci, které němečtí vojáci považovali za skutečně přepychové, včetně bílého chleba, mléka, másla a čerstvých vajec. Pro většinu výsadkářů to bylo poslední skutečné jídlo, jaké měli po poměrně dlouhou dobu mít, pro mnohé to bylo jejich jídlo vůbec poslední. Během bitvy ti, co přežijí, se budou muset spolehnout na svou železnou dávku, která je má živit po tři dny. Byly v ní konzervované párky a sýr, náhražka čokolády, sušenky, žvýkačka, prášek k přípravě limonády, káva a cukr a palivové tablety. Před seskokem Witzig a každý výsadkář z výsadkové divize a útočného pluku dostal kopii Studentova „Výsadkářského desatera:“ 1. Patříš k elitě německé armády. Boj pro tebe musí být zdrojem uspokojení. Musíš ho vyhledávat a cvičit se v něm, abys obstál v jakékoli zkoušce. 2. Rozvíjej pravé kamarádství, protože společně se svými kamarády budeš buď triumfovat, nebo zemřeš. 3. Vyhýbej se planým řečem a buď neúplatný. Muž koná, ženy klábosí, užvaněnost tě přivede do hrobu. 4. Klid a obezřetnost, elán a odhodlání, udatnost a fanatický útočný duch tě v útoku učiní silnějším, než je nepřítel. 5. Tváří v tvář nepříteli je nejcennější věcí munice. Ten, kdo střílí zbytečně, aby si pouze navrátil sebedůvěru, tomu chybí odvaha. Je to slaboch a nezaslouží si název výsadkář. 6. Nikdy se nevzdávej! Tvoje čest spočívá ve vítězství, nebo smrti. 7. Úspěch můžeš mít jen s dobrými zbraněmi. Proto o ně pečuj podle principu – nejdřív moje zbraň, teprve potom já sám. 8. Musíš plně porozumět cíli operace, abys, kdyby tvůj velitel během boje padl, ji mohl sám chladnokrevně a obezřetně provést. 9. S čestným nepřítelem bojuj kavalírsky, ozbrojenci z nepravidelných jednotek si nezaslouží milost. 10. S očima na stopkách, soustředěný na nejvyšší stupeň, hbitý jako chrt, houževnatý jako řemen, tvrdý jako Kruppova ocel budeš ztělesněním germánského bojovníka. Studentovo „Desatero“ mělo nepochybně povzbudit jeho výsadkáře před bitvou a připomenout jim, že jsou elitou wehrmachtu a že na ně bude při prvním pokusu v dějinách dobýt opevněný ostrov útokem ze vzduchu upřena Hitlerova pozornost. Toto desatero však mělo nechtěný důsledek, jenž navždy ovlivnil reputaci jednotek Fallschirmjäger. Luftlande-Sturmregiment generálmajoraMeindla dostal jako součást skupiny Západ několik bojových úkolů. Nejdřív měli výsadkáři dopravení kluzákem do oblasti Maleme zničit tamní britské protiletadlové baterie a obsadit most ležící jihozápadně od letiště. Krátce potom měl zbytek pluku seskočit do sousedství Maleme, dobýt a udržet letiště a také navázat spojení s Kampfgruppe Heidrich, bojovou výsadkovou skupinou o síle pluku ze 7. Fliegerdivision, která podle plánu měla později přistát jihozápadně od Caney. Spojení těchto dvou jednotek by umožnilo veliteli 7. Fliegerdivision generálporučíkovi Süssmannovi jednotně velet oběma skupinám. Meindlův 3. výsadkový prapor pod velením majora Otto Scherbera, do kterého patřila Witzigova rota, měl podle plánu seskočit severně a východně od Maleme, zlikvidovat odpor ve městě a zabezpečit koryto řeky na východě. Potom pod vedením velitele praporu postoupit na východ a spojit se se skupinou Střed. Witzigova 9. rota v síle 144 mužů včetně čtyř důstojníků a šestadvaceti poddůstojníků měla pro let na Krétu k dispozici dvanáct Ju-52. Rota měla letět ve čtyřech letkách po třech letadlech. Jejím úkolem bylo seskočit v oblasti východně od letiště v Maleme a podpořit 1. prapor při jeho útoku z východu. 3. prapor měl také za úkol obsadit pozici vhodnou k útoku na Caneu. Avšak když nastoupili do svých letadel, neměli důstojníci a mužstvo 9. roty vůbec jasno v tom, co je čeká, až přistanou. „Žádné velké přípravy se nekonaly,“ prozradil Witzig v jednom interview dlouho po válce. … o nepříteli a terénu jsme věděli jen velmi málo. Náš tábor byl na jihu Řecka, které Britové těsně předtím evakuovali, po celé zemi však měli pozorovací stanoviště a zpravodajská centra. Řekové nebyli naši přátelé, ale přátelé Britů…a ti věděli přesně, co se chystá. Scherberův 3. prapor se setkal s problémy již od samého počátku operace. Byl poslední na řadě na letišti v Megaře, jednom ze šesti letišť v Řecku, ze kterých Němci na Krétu odlétali, a jeho odlet byl o čtyřicet minut zpožděn vzhledem k hustým mrakům a oblakům prachu zvířeného předchozími vlnami startujících letadel. „Tato záložní letiště nebyla zrovna ideální,“ vzpomínal generál Ringel. Ten prach znamenal pořádný problém. S každým startem i přistáním se zvedaly k obloze žlutohnědé sloupy prachu a často to bylo tak zlé, že navzdory všem opatřením, jako [bylo použití] protipožárních hadic, slané vody, atd., bylo nezbytné stanovit jisté intervaly mezi starty a přistáními, aby se zabránilo kolizím. Let na Krétu z řecké pevniny trval v závislosti na místě vzletu mezi pětasedmdesáti a devadesáti minutami. Nejdřív Witzig a jeho muži neviděli z okének svého Ju-52 nic jiného než oblaka prachu. Když nechali letiště za zády, brzy se objevily Athény a Akropolis. „Pak najednou modré lesknoucí se moře, jen obloha a voda,“ napsal generál Ringel. „Bylo nemožné odhadnout, jestli člověk letí pouze několik metrů nad modrou hladinou, nebo několik set metrů nad mořem.“ Nalevo i napravo, kam až oko dohlédlo, a také nad nimi letěly eskadry Ju-52 a kluzáků, celkem nějakých 600–650, chráněné stíhači a stíhacími bombardéry. Potom se objevil v modrém Egejském moři ostrov Milos. „A potom jsme konečně, po nekonečných minutách, spatřili zemi, což jsme přivítali s velkou úlevou,“ pokračoval Ringel. „Z lehké mlhy se vynořily jako mohutné pevnosti obrovské hory. To byl náš cíl, Kréta.“ V důsledku zpoždění Witzigův 3. prapor dorazil nad Maleme až v 10.30 hodin, dlouho potom, co stíhačky a bombardéry VIII. Fliegerkorps ukončily své série bombardování a ostřelování. Aby se vyhnuly dopadům výsadkářů do moře, což se v důsledku neočekávaných změn větru běžně stávalo během předchozích seskoků, byly kluzáky 3. výsadkového praporu uvolněny a výsadkáři vyskákali nad kopci jižně od cesty z Maleme do Platanias. Výsadkář, přidělený k jednomu z dvanácti kluzáků 3. praporu, jehož úkolem bylo dobýt letiště, vzpomínal: „V pět hodin odpoledne jsme vzlétli z Megary v Řecku. Já jsem se hlavně obával přistání. Doufal jsem, že s vlastním provedením mise nebudeme mít příliš problémů. Bohužel nás nedopravili na správné místo, a sice letiště v Maleme, ale dost daleko od něj, do brázdy s olivovníky v polovině hřebenu 104.“ Vysoké ztráty mezi 750 výsadkáři, kteří zaútočili na ostrov v kluzácích, byly předzvěstí toho, co mělo přijít později. Navíc mnozí z výsadkářů seskočivších v Caneji a Rethymnonu byli vysazeni z příliš velké výšky a přistáli rozptýleni po velké ploše. Když se transportní letadla s Witzigovou rotou blížila k pobřeží, poklesla do výšky 100–150 metrů. Nebezpečně nízká výška seskoku snížila na minimum dobu, kterou pak každý z výsadkářů strávil ve vzduchu vystavený palbě ze země. Na povel každý výsadkář vstal, připevnil zacvakávací hák svého výtažného lana k lanu probíhajícímu na pravé straně po celé délce letadla, a čekal na závěrečný signál k seskoku. Na rozdíl od operace v Eben Emaelu byli Witzig a jistý počet jeho mužů kromě pistolí P08 vyzbrojeni také samopaly MP40. Munice pro obě zbraně byla zasunuta do zásobníkových sumek, připevněných k jejich tmavohnědým koženým opaskům sepnutým hliníkovou sponou. Rezervní zásobníky měli v pravé náprsní kapse a ruční granáty v levé spodní kapse svého výsadkářského seskokového pláště. Pistole byla umístěna v pravé zadní kapse. Velká většina Witzigových mužů však dosud měla jen pistole a nože a spoléhala se na to, že se včas dostane ke zbraňovým kontejnerům, z nichž si vyzvednou své pušky a samopaly. Když se přiblížili k určené seskokové zóně, spustil poddůstojník řídící seskoky v každém z letadel klakson. Výsadkáři okamžitě začali střídavě zaujímat vhodné pozice u dveří a s roztaženýma rukama i nohama se vrhali z pravé strany letadla ven. Padáky se automaticky otvíraly o pět sekund později, když každý muž sestoupil o pětadvacet metrů níže. Když byli všichni z letadla venku, byly ze dveří Ju-52 vyhozeny čtyři kontejnery s výzbrojí a výstrojí. Každý obsahoval zbraně, munici a vybavení pro tři nebo čtyři muže. V těchto počátečních stadiích vývoje výsadkových jednotek se pořád ještě považovalo za velmi obtížné, aby člověk bezpečně přistál, pokud by měl ještě jiné zbraně než automatickou pistoli a dlouhý nůž. Přesto muži první čety, jež měla přistát, byli vyzbrojeni čtyřmi ručními granáty a každý čtvrtý měl samopal.

Vydavatelstvo Elka Press
Jazyk: český
Väzba: viazaná
Počet strán: 304
ISBN: 978-80-8705-712-4

Opýtajte sa nášho predajcu